9.září 2005 - pátek (15)

Trasa: autobus do Ayvačiku - Ayvačik - Assos - Ayvačik - Trója

    I když jedeme se solidní společností Metro, mají pro nás Turci překvapení. Vysazují nás na hlavní silnici asi 3 km od Ayvačiku, také lhali o době jízdy - jsou tři hodiny místo čtyř. Nadáváme na Turky a jdeme k městu. Kolem jsou pastviny, až před městem je pole, kde táboříme, abychom dospali zbytek noci.

     Ráno dojdeme do Ayvačiku. Odsud jede dolmuš za 2 do Assosu. Assos a zříceniny jsou na kopci, až když sjíždíme k moři, dojde nám, že vstup bude asi nahoře. Řidič umí málo anglicky a je takový divný - jakoby trochu duševně postižený - ale řídí normálně a zachová se férově - na pláž to stojí 3, po nás chce 2 a zaveze nás zpět nahoru do vesnice.

     Vstup do areálu se nachází  nahoře na konci vesnice. Areál není moc velký a zachovalost je malá. Je tady mešita a vchodový objekt, z antických je chrám (patrně Atény) se stojícími sloupy. Kamenných prvků bylo málo, tak si restaurátoři celkem zdařile vypomohli betonem - není to moc poznat. Zvenku tento díl má vroubky jako kamenný, zevnitř je dutý a má želená oka, asi pro snazší přepravu jeřábem.

     U vchodu je též mešita. Podle nápisu je to první turecká mešita v této oblasti. Před mešitou si umývám ruce. Protože muslimové se musí před modlitbou rituálně umýt, je u každé mešity zdroj vody. Poprvé se dívám dovnitř mešity - je tam plno koberečků. Pro turisty je zvenku cedule s pokyny jako chodit uvnitř bosky a mít na sobě dlouhé kalhoty a podobně.

     Hlas muezína není ze záznamu jako obvykle, živý muezín zpívá do mikrofonu. Mezi sebou asi soutěží v délce zpěvu - tenhle je zvlášť vytrvalý. Pišta na něho nemá dobré vzpomínky - zrovna když si chtěl schovat foťák do pouzdra u pasu, začala jeho produkce a protože stál kousek od reproduktoru, strašně se lekl a pustil foťák z ruky. Kryt se poškodil, ale jinak se zdá, že je v pořádku.

     Scházíme po silnici, po které jsme už jeli dolmušem, k moři. Cestou si děláme odbočku k divadlu - nachází se mimo placený areál. Nedá se pořádně poznat, co je původní a co je renovované. Pobřeží je skalnaté a pláže, pokud jsou, tak oblázkové. Je to tady celkem malé a dost drahé. Máme hlad, dáváme si v jedné z restaurací jídlo za 9. Do moře se chodí nejčastěji z dřevěných mol po schodcích, na molech jsou lehátky se slunečníky. Pláž u naší restaurace má jen lehátka, molo pro sestup je vedle.

     Dolmuš zpět má jet v pět, ale nejede. Stopujeme a zastaví nám dvě mladé Turkyně. Zastavili nám, protože jsme prý vypadali jako Němci. Řidička dělá v Istanbulu u německé firmy. Vezmou nás jen do Ayvačiku na nádraží, i když jedou kolem Tróje a vědí, že tam chceme. Zrovna jede autobus. Cena je 4. 

     Autobus nám zastavuje u odbočky z hlavní silnice. Nějaký děda zde prodává melouny, kupujeme si jeden klasický zelený a jeden žlutý pruhovaný. Zase nám to vychází, jede dolmuš. Za 1 nás vezme k bráně. Je samozřejmě už zavřeno, ale s tím jsme počítali. U vchodu je hotel. Majitel nám nabízí pokoj za 25 na osobu. Nadsazujeme, že čekáme nižší cenu - že jsme měli ubytování za 5 bez snídaně. Hoteliér se směje, tolik prý stojí jen sprcha. My se zase smějeme jeho ceně. Loučíme se a jdeme od vchodu doleva - na vhodném místě na poli pojídáme melouny a pak nocujeme. Žlutý meloun chutná jinak než zelený, není to sice špatné, ale příště už raději ne.

Tato stránka je součástí cestopisu z Turecka